V současné době je mi 37 let. Narodil jsem se na Českomoravské vysočině v Hlinsku, kde jsem chodil i do školy. Umím hodně věcí. Naučil jsem se dobře číst, psát, počítat, malovat a psát knihy. Umím dobře plavat a ve své lodi sjíždět řeky. Umím nakupovat, vařit, žehlit, prát, umím se postarat o sebe a pomáhat těm, kteří to neumějí nebo nezvládají. Rád pomáhám dětem, starým lidem a postiženým.

Také rád dělám lidem radost. Nejvíce ze všeho mám rád přírodu ve všech jejích podobách. Také moc rád cestuji. S rodiči jsem procestoval skoro celý svět. Nejvíce se mi líbilo v Mexiku. Jsem samostatný člověk, nejsem odkázaný na druhého, zvládám hodně věcí a chci se dále učit, abych uměl také zvládnout různé problémy. To mi totiž ještě tolik nejde. Musím si vždy trochu déle všechno rozmyslet, déle mi to trvá a já to vím. Ale zase je lepší nejednat bezhlavě. Takže jsem úplně obyčejný mladý muž, jako jsou ostatní. Svoji malou odlišnost si nepřipouštím. Proč také?

Za to, že pomáhám lidem, kteří pomoc potřebují a za svoji výtvarnou a literární činnost mne v roce 2002 pan prezident Václav Havel vyznamenal hlavní Cenou Olgy Havlové. Každý rok jsem se s panem prezidentem scházel a on si se mnou vypravoval o tom, co nového zase píšu, jaké jsem namaloval nové obrazy i o tom, jak se mi žije a co mne baví. Bylo to moc úžasné. Pan prezident Václav Havel již zemřel, ale já na něho nikdy nezapomenu. Na jeho laskavost a lidskost. Na to, že si mne vážil i přes to, že jsem trochu jiný, než jsou ostatní lidé.

Mám moc hodné rodiče. Maminku mám hodně rád. Ona je totiž něžná a veselá. Je to můj milý kamarád, který mne moc věcí naučil a ještě stále učí. Maminka se za mě nikdy nestyděla, má mě ráda takového, jaký jsem. Někdy se také na mě zlobí. A nic za mě nedělá. Také proč by to dělala, když všechno umím? Nejraději mám společné chvilky s maminkou, kdy jen tak sedíme, držíme se za ruce nebo si vypravujeme o životě. Maminka si se mnou vypravuje jako s dospělým a nic mi nesleví. Pouze mi pomůže a chce, abych vše řešil sám.

Tatínek je můj velký kamarád. Má mě a maminku moc rád. Když si s maminkou něco vymyslíme, jen si tak, chudák, povzdechne, ale vždy nám pomůže. Maminka říká, že to tatínek s námi nemá lehké, ale prý se s námi nenudí. Už potřetí se kvůli mně a mamince přestěhoval a musel hledat práci. Ale vždy šel s námi a asi mu bylo hodně smutno. Tatínek mne naučil poznávat a sjíždět řeky. Je silný, odvážný a věrný.

Potom mám ještě sestru Leonu. Ta je moc chytrá, vystudovala matematiku a fyziku na Karlově Univerzitě. Mám ji také moc rád a ona mě. Je pravda, že když jsme byli malí, že jsme se někdy hádali. Ale když mi někdo chtěl ublížit, Leonka mě bránila.

Když jsem měl jít do školy, mamince řekli, že se nikdy nenaučím číst, počítat a psát. Jenomže maminka věděla, že jsem šikovný, a tak se rozhodla, že to tak nenechá. Pamatuji se, že se s tatínkem domlouvali, jak to udělat. Maminka zajela tedy na okres do Chrudimě za jedním pánem, který pracoval ve školství a rozhodoval o tom, a ten to nakonec zařídil. Maminka zářila jako sluníčko. Jenomže kámen úrazu. Zvláštní škola v Hlinsku nebyla, a já jsem musel jezdit do internátní školy, a v pátek jsem se vracel domů. V pondělí jsem zase odjížděl. Pondělek pro mne a maminku byl vždy černý a studený. Maminka polykala slzy, a myslela si, že to nevidím. A já jsem brečel a brečel. Ale nevzdali jsme to. Ve škole se mi vůbec nelíbilo. Pamatuji se, že mě tam jedna paní učitelka bila. Vždy, když jsem se vrátil v pátek domů, maminka mě držela za ruku a říkala mi, že ve druhé třídě už budu chodit do školy v Hlinsku, že to zařídí. A já jsem jí věřil, a to mi hodně pomáhalo.

V první třídě mi to moc nešlo. Tesknil jsem po domově, a na učení jsem moc nemyslel. Vždy přes sobotu a neděli jsme doháněli, co jsem ve škole během týdne zameškal. A zvládli jsme to. Sice jsem měl na vysvědčení samé trojky, ale to nám vůbec nevadilo. A od druhé třídy jsem opravdu začal chodit do školy v Blatně, poblíž Hlinska. Už to bylo o moc lepší. Já jsem byl šťastný. Jenomže škola byla dost daleko. Abychom si cestu zkrátili, brodili jsme se přes řeku, po kamenech. Pamatuji se, že po celý rok maminka chodila v holínkách a na zádech mě přenášela přes řeku po kamenech. A protože je šikovná, nikdy jsme do vody nespadli. A potom utíkala do školy, protože tam musela být včas. Běhala v holínkách a hodně lidí se jí smálo. Ale ona se smála s nimi. V zimě mě táhla na saních, abychom tam byli dříve, ale to zase byla řeka zamrzlá. A rodiče zase dokázali to, že přes tu řeku udělali malý můstek, a tak jsme potom chodili přes řeku pohodlně. Ve škole mi to docela šlo, ale musel jsem se doma hodně učit. S maminkou jsme to ale střídali. Chvíli jsme se učili, potom jsme třeba cvičili, pak jsme se zase učili, potom jsme malovali nebo si doma hráli na schovávanou, a tak to šlo dokola.

Když jsem vyšel školu, s maminkou a tatínkem jsme se snažili nalézt pro mě vhodné zaměstnání. Ale nějak to nešlo. Nakonec maminka řekla, že už toho má dost, a protože je tvrdohlavá jako býk, rozhodla se, že když mě nechtějí v Hlinsku, vydáme se do světa na zkušenou. Tak jsme se přestěhovali do Nového Jičína. Nejprve jsme s maminkou bydleli na ubytovně mezi dělníky z různých zemí. Bylo to dost těžké. Potom maminka sehnala byt, tatínkovi práci a bylo nám zase dobře. Já jsem pracoval ve speciální škole pro žáky s kombinovaným postižením, kde jsem pomáhal hodně postiženým dětem.

A nyní bydlíme v Kadani, kde je i moje sestra Leonka se svojí rodinou. Postavili jsme dům, mám svůj byt a jsem stále se svými milými. Pracuji jako dobrovolník v mateřském centru Radka, pořádám výstavy, s maminkou lektoruji a píšu knihy. Jsem šťastný, soběstačný mladý muž se svými právy a povinnostmi. Mám rád lidi a je mi dobře na tomto světě.

Jirka, duben 2013