Je jeden z mnoha dní mého života a přeci tak výjimečný, jak za chvíli poznám, jak později poznám opakovaně, a za devět měsíců se mi změní život úplně.

Už několikátý den je mi zle, a tak si dělám těhotenský test, jsem si skoro na 100% jistá, že čárky budou dvě, každá asi za jednu malou potvůrku, která už začíná růst u mě v bříšku. Nějak mám od začátku tušení, že jsou tam dvě. Nejsem proto až v takovém šoku, když mi doktor oznamuje: "jsou tam dvě".

Celé těhotenství je v pohodě, a prožívám jej s mojí nejlepší kamarádkou, která je o dva měsíce napřed. Jí se již blíží termín porodu a já si jen tak postesknu, že jsme to měly naplánovat lépe, abychom rodily spolu, aniž bych věděla, co tím spustím. Další UTZ špatný, já si však plně neuvědomuji rizika s tím spojená, jelikož mě nikdo příliš nestresuje. Musím do nemocnice, po konzultaci s mým doktorem ihned. Jeho tušení bylo správné, druhý den jedu rychle na sál. Tak se mi splnilo mé přání, rodit stejně s mojí nejlepší kamarádkou, ale za jakou cenu. Verunka 1,1 kg a 37 cm, Adélka 1,55 kg a 41 cm. Jsem šťastná, že jsou v pořádku, žijí, přežijí, a to mi stačí. Já jsem hodně vyčerpaná, tak trošku mimo. O podezření na Downův syndrom u Adélky se dozvídám druhý den. Přiznám se, že to mám celé tak nějak rozmazané pod tou smrští zážitků během posledních 24 hodin. Co si pamatuji jako takový světlý bod je, že mi ošetřující lékař holek říkal: "Nebojte se, my se o Adélku postaráme úplně stejně jako o Verunku." Uhodil hřebíček na hlavičku, přesně to mi běželo hlavou, aby o ni bylo dobře postaráno.

Hodně jsem to obrečela, ale zejména díky pocitu neznáma. Jak teď budeme žít? To je konec pohody a štěstí? Litovala jsem v tomto pořadí Kačenku (starší dceru), Verunku dvojče A, manžela, sebe. Zpětně si přijdu hloupě.

Nepříjemné zprávy mi lékaři dávkovali postupně, ale velmi citlivě. DS, vada srdce, ale která se zacelí sama, nemají místo na JIP, holky musí převést do jiné porodnice. Holky jsem na novorozenecké JIP viděla 5 minut a hned jsem dostala první lekci, Adélka mě chytla za prst a nechtěla pustit, celé DS mi najednou bylo jedno, byla moje a krásná. Verunka byla úplně jiná, malinkatá, bála jsem se jí dotknout, těch 400g mezi holkami bylo propastných. Pak jsem se už jen s Adélkou a Verunkou rozloučila u výtahu a odjely mi pryč. Zůstala jsem úplně sama, holky pryč, starší dcera 130 km daleko, byl to největší pocit úzkosti, jaký jsem kdy zažila.

Holky byly celkem sedm týdnů na novorozenecké JSP v Motole, naštěstí mi je na moji žádost převezli po 10 dnech zpět do Motola. Mohla jsem tak za nimi každý den jezdit. Dne 11. 9. 2012 si je vezeme domů. Ze začátku jsem měla obrovský strach, jak se o Adélku postarám, ale byly to zbytečné obavy. Mám prozatím dvě miminka, o která se starám naprosto stejně. Jen Adélka stále cvičí Vojtovku, Verunka už nemusí. Adélka ve vývoji stíhá Verunku, jen kvalitativně je na tom Verunka lépe. Holky se pomalu začínají vnímat, koukají po sobě, smějí se na sebe, snaží se po sobě máchat ručkama. Nejlepší divadlo je pro ně starší sestra Kačka, která je naprosto úžasná a když potřebuju, dokáže je zabavit. Nyní jim je osm měsíců, korigovaně šest. Vývojově odpovídají tak někde mezi šesti a sedmi měsíci a dělají nám velikou radost.

Mám krásnou a velkou rodinu a jsem za ni moc šťastná. Nechci předjímat, co bude, až bude ... Jen věřím, že to společně zvládneme na jedničku.

maminka Gabriela, březen 2013