Downův syndrom je bohužel i v dnešní době stále opředen řadou mýtu a předsudků, a to překvapivě nejen ve většinové společnosti, ale i mezi částí odborné veřejnosti. Tyto názory pak zbytečně komplikují život dětí s Downovým syndromem i jejich rodin. Zde jsou některé z nich.
První mýtus: Děti s Downovým syndromem jsou nevzdělavatelné a nevychovatelné
Tento zcela nepodložený předsudek si bohužel i dnes vyslechne krátce po porodu řada rodičů přímo z úst lékařů – obvykle spolu s doporučením umístit dítě do ústavu. Opak je přitom pravdou, děti s Downovým syndromem jsou velice učenlivé a (ač jim učení trvá déle a stojí větší úsilí) obvykle se naučí vše podstatné – samoobsluhu, čtení a psaní, zapojí se aktivně do rodinného života, praktikují různé sporty, hrají na hudební nástroje, osvojí si tanec a řadu dalších dovedností. Jejich výchova je sice náročnější, ale radostná. Soužití s nimi, i přes všechny související komplikace, často obohatí a pozitivně ovlivní život jejich rodin i blízkého okolí.
Je pravdou, že díky vývojovému opoždění prožívají děti s Downovým syndromem období vzdoru později než jejich vrstevníci (a jsou v té době již větší a silnější) a že díky opoždění řeči mohou být v určitém věku frustrované (chtěly by již komunikovat, ale ještě to nedokážou). Obě tato úskalí lze ale zvládnout odpovídajícím pedagogickým přístupem.
Druhý mýtus: Lidé s Downovým syndromem by měli být umístěni v ústavech
Je prokázáno, že osoby s Downovým syndromem dosahují naopak nejlepších výsledků v láskyplném a stimulujícím prostředí svých rodin. V tomto ohledu jsou velmi patrné rozdíly mezi dnešní generací dětí z velké části vyrůstající v rodinách a předchozí generací tzv. „ústavních dětí". Pokud lidé s Downovým syndromem dostanou možnost a vhodnou podporu, žijí šťastně a spokojeně mezi svými nejbližšími a aktivně se účastní společenského života. Mohou být často integrováni do běžného vzdělávacího zařízení, účastnit se sportovních, rekreačních, hudebních, uměleckých i dalších aktivit ve svém okolí.
Třetí mýtus: Downův syndrom je ojedinělá genetická odchylka
Downův syndrom je nejobvyklejší vrozená chromozomální anomálie. Ze statistik vyplývá, že na každých 800 až 1000 dětí připadá jedno dítě s Downovým syndromem. Ročně to pak činí v České republice přibližně 50 novorozenců s Downovým syndromem (v důsledku prenatální diagnostiky a častých interrupcí nenarozených dětí s Downovým syndromem je toto číslo nižší než statistická četnost), celosvětově je to ročně asi 100 000 nových dětí s Downovým syndromem!
Čtvrtý mýtus: Děti s Downovým syndromem se rodí většinou starším rodičům
Vyšší věk matky (nad 35 let) případně otce (nad 50 let) zvyšuje pravděpodobnost Downova syndromu. Nicméně v důsledku prenatální diagnostiky cílené na matky nad 35 let se v dnešní době většina dětí s Downovým syndromem rodí matkám i výrazně mladším.
Pátý mýtus: Lidé s Downovým syndromem jsou těžce mentálně postižení
Downův syndrom nejčastěji doprovází lehká (IQ mezi 50 a 70 body) nebo střední (IQ mezi 35 a 50 body) mentální retardace, výjimkou jsou na jedné straně případy těžké či dokonce hluboké mentální retardace (IQ 20 až 35 či nižší), na druhé straně IQ na hranici normálního pásma (kolem 80 bodů). Děti s tímto postižením jsou rozhodně vzdělavatelné, jsou schopny naučit se číst, psát i počítat a jsou obvykle velmi sociálně zdatné.
Šestý mýtus: Lidé s Downovým syndromem nejsou šťastní a nejsou schopní vytvářet blízké mezilidské vztahy
Lidé s Downovým syndromem jsou emocionálně a sociálně velmi zdatní, mají stejné pocity jako kdokoliv jiný. Jedná se většinou o velmi milé, přátelské, dobrosrdečné a empatické osobnosti, které vyloženě těší dělat ostatním radost a které si dokážou velmi snadno získat své okolí. Pozitivně reagují na projevy přátelství a zraňuje a rozrušuje je bezohledné jednání. Dobře se přizpůsobují a navazují intimní vztahy, často se i vdají či ožení.
Sedmý mýtus: Všichni lidé s Downovým syndromem jsou šťastní a veselí
Každý člověk s Downovým syndromem je jedinečná osobnost. Povahové rysy osob s Downovým syndromem se výrazně liší a trápí je smutky a problémy podobně, jako všechny ostatní. Často se však jedná o velmi výjimečné osobnosti – milé, přátelské, dobrosrdečné, bezprostřední, empatické, tolerantní a pořádkumilovné, které vyloženě těší dělat ostatním radost.
Osmý mýtus: Děti s Downovým syndromem musí být zařazeny do speciálně výchovného programu
Děti s Downovým syndromem jsou většinou schopné nějakého stupně integrace v mateřské i základní škole, problémem je spíše současná situace v českém školství, které si nedokáže poradit s dětmi, které se nějak vymykají z „hlavního proudu" vzdělávaných žáků (ať už mají nějaký fyzický či mentální handicap nebo jsou výjimečně talentované). V zemích západní Evropy, kde jsou pro ni vytvořeny podmínky, je integrace samozřejmostí, a i v ČR naštěstí stále přibývá počet dětí s Downovým syndromem integrovaných do běžných základních škol (obvykle s dopomocí asistenta).
Devátý mýtus: Lidé s Downovým syndromem jsou nezaměstnatelní
Lidé s Downovým syndromem jsou většinou vděční za každou pracovní šanci a pracují ve svých zaměstnáních s nadšením, spolehlivostí a oddaností. Potřebují jen důkladnější zaškolení a občasný dohled. Řada z nich je schopná se bez problémů realizovat v řadě manuálních a řemeslných oborů, pracovat v hotelech a restauracích, ošetřovatelských domovech, školkách a podobně.
Desátý mýtus: Lidé s Downovým syndromem nežijí dlouho
Délka života lidí s Downovým syndromem se v posledních letech dramaticky prodloužila a dnes se blíží délce života průměrné populace. Časnější a vyšší úmrtnost byla v ještě relativně nedávné minulosti způsobena tím, že se lidé s Downovým syndromem oproti svým vrstevníkům častěji potýkají s některými zdravotními komplikacemi. Častěji se u nich vyskytují například srdeční vady lehčího i těžkého charakteru, zhoršená funkce štítné žlázy, respirační nemoci, snížená imunita, leukémie, neprůchodnost střev, poruchy zraku a sluchu a další problémy.