Kdo je tady komu vlastně patronem...?

Jan Zadražil

Jan Zadražil a Michal s DS

Tuto otázku si v posledních letech kladu stále častěji. Je pravda, že na začátku mého setkání (s tehdy dětmi a dnes už dospělými ženami a muži) s Downovým syndromem byla pouhá zvědavost a touha nakouknout do světa "jiných" lidí. Moje tehdejší představa by se dala shrnout do jednoduchého plánu: Přijdu, slušně pozdravím, pobudu chvilku, snad neudělám ostudu, pak se s díky rozloučím a půjdu dál svou cestou, majíc odškrtnuté políčko "Spolupracoval taktéž s postiženými".

 

Realita nemohla být odlišnější. Už od prvních chvilek s Péťou Kratochvílem a pak, po zážitcích z první seznamovací zkoušky na představení Malý princ, mi začalo docházet, že mám zase jednou víc štěstí než rozumu. Byl jsem v jediném okamžiku konfrontován s takovou dávkou bezprostřednosti, (někdy až brutální, ale o to pravdivější) upřímností a schopností být (žít) tady a teď, že si dodnes pamatuji tu směsici štěstí, lásky a chuti oddat se tomuto světu (a už ho snad ani radši neopouštět), který mě zaplavil a zaplavuje dodnes, kdykoliv mám šanci se s Kamarády znovu setkat.

 

Je mi jasné, že předešlé řádky mohou působit na řadu jejich čtenářů jako zbytečně silný a přemrštěný pokus být dojemným. Všechny mohu ujistit pouze o jediném - je mi to upřímně jedno. Nemyslím to ale nijak zle či namyšleně. Chci tím jen naznačit, že jestli jsem se od Kamarádů s DS něco naučil, tak (například) nebát se říkat věci, tak jak je cítím. Se vší otevřeností a pravdou. "Mám Tě rád?" "Ano, mám Tě rád!" "Štveš mě zrovna teď?" "Ano, štveš mě zrovna teď!" "Mrzí mě to?" "Ano, mrzí, promiň prosím."

 

Zní to tak jednoduše. A přitom všichni víme, jak je někdy těžké vyslovit ta nejjednodušší slova nahlas. Promiň prosím... Ne, tohle nechci… Mám Tě rád...

A teď si představte, že DOSTANETE (jen tak, jakoby "za nic") partu andělů (s ďáblem v těle ovšem), kteří Vám jdou příkladem. Ne proto, že musí, ale protože jsou tak stvoření. A nic není stvořeno náhodou. Tím jsem si drze jistý!

Takže pokud nejste úplný zabedněnec, pokud alespoň trochu přemýšlíte, jak naložit s břemenem žití, jestli toužíte být lepším člověkem (v principu lásky, empatie a dobra, které můžete světu dát) pak neexistuje mnoho lepších způsobů, jak se těmto dovednostem přiučit, než od "lidí s jedním chromozomem navíc."

 

Jan Zadražil a Lukáš s DS

A to mě přivádí k zásadní otázce (nijak originální předesílám): Není to náhodou tak, že naopak NÁM ten čtyřicátý sedmý "kousíček" v KAŽDÉ naší buňce CHYBÍ???!!. Není to náhodou tak, že MY jsme Ti "postižení"? Spěchem, nervozitou, neláskou, závistí, nepřejícností, sobeckostí, strachem z neznámého, hrůzou z lidského dotyku, z objetí, děsem z činů bez oplátky, neochotou pomoct druhým jen tak...Mohl bych pokračovat asi ještě dlouho, ale věřím, že "modří už vědí", jak se říkávalo v jedné soutěži z mého dětství. (A žlutí vědí též, jen se třeba trošičku bojí to přiznat, ale to nevadí, čas na takovou věc je vždy po ruce, jenom chtít...dodávám já, troufale mluvíc z vlastní zkušenosti.))

 

Takže moje malá prosba závěrem zní. Položte si prosím i Vy tu otázku z nadpisu...Odpověď je na Vás.))

 

P.S....A když se říká A, má se taktéž říci B.

 

Takže: Můj obdiv a dík ve stejné intenzitě patří VŠEM RODIČŮM, kteří neopustili své anděly a rozhodli se vytrvat a nést kříž až do konce. Přátelé, jste neskuteční a je mi zcela jasné, že bez Vás, bych nikdy neměl šanci zažít to, co zažívám a toužím zažívat dál. Mám Vás rád a vážím si Vás obrovsky, stejně jako všech dobrovolníků a lidí, kteří přispívají k tomu, že NÁŠ svět má svoje anděly. DÍKY VÁM.

 

HONZA Z.