obr4share

Inkluze

12. Duben 2016

Nestrašme inkluzí

15. Říjen 2013

Film Všichni spolu
12345

Inkluze

Down Syndrom

Příklady dobré praxe MŠMT: Kateřina Hoření, mladá žena s DS, která vystudovala dvě VOŠ

Chci ostatním lidem se znevýhodněním pomáhat

 

Inkluzi chápu jako šanci pomoci dětem se znevýhodněním začlenit se do běžného kolektivu vrstevníků a ostatním dětem pomoci chápat jinakost a naučit se pomáhat," říká Kateřina Hoření, která se narodila s nejčetnější chromozomální anomálií Downovým syndromem. Kateřina má vzácnou mozaikovou formu, která znamená, že část buněk v jejím těle je běžných a část buněk obsahuje chromozom navíc. Jen asi čtyři procenta lidí s Downovým syndromem mají tuto kombinovanou skladbu buněk, ostatní mají anomální všechny buňky ve svém těle.

 

„Myslím, že inkluze má dát šanci spolužití, je však nutno zvážit schopnosti a povahu znevýhodněného. Někoho to bude motivovat, druhého zase deprimovat, spolužáci mohou fandit a pomáhat, ale také se postavit proti - hlavně pokud má znevýhodněný velké úlevy," říká Kateřina Hoření, která dění okolo takzvané inkluzivní novely bedlivě sleduje. „Někteří zaměstnanci speciálních zařízení bohužel zákon vnímají jako ubírání svých pracovních možností. Někteří rodiče ho vnímají jako povinnost nechat znevýhodněné děti chodit do běžných škol za každou cenu a nezávisle na jejich schopnostech. Někteří žáci a jejich rodiče ho zase vnímají jako snížení úrovně ve třídě. Podle mne jsou to obavy pramenící především z neinformovanosti", poukazuje Kateřina na pochybnosti, které novela zákona u veřejnosti vzbudila.

 

„Ze své zkušenosti dobře vím, že společné vzdělávání je jen první krok správným směrem. Po škole však potřebujeme také pracovní uplatnění podle svých možností, schopností a kvalifikace, tedy jinde než jen v chráněných provozech nebo speciálních kavárnách. Společnost nás pak nebude jen tolerovat a pomáhat nám, ale také nás vnímat jako rovnocenné partnery," uzavírá Kateřina, která prošla běžným školstvím od počátku do konce. Po docházce v Mateřské škole Matěchova, prošla postupně dvěma základními školami. První stupeň absolvovala na ZŠ Poláčkova a druhý na ZŠ Ohradní v Praze 4. Následně vystudovala sociálně správní obor na běžné Střední odborné škole služeb Kavčí Hory a dokonce dvě vyšší odborné školy. Nejprve sociálně právní obor na Vyšší odborné škole sociálně právní v Jasmínové ulici v Praze 10 a následně sociální pedagogiku na Vyšší odborné škole sociální a pedagogické v ulici Evropská v Praze 6. „Studium střední školy jsem zvládla s individuálním studijním plánem, neměla jsem úlevy v rozsahu učiva, ale na písemné práce, testy a zkoušení mi bylo poskytnuto více času. Maturitní zkouška mi byla kvůli zvýšené unavitelnosti rozdělena do dvou dnů", vzpomíná Kateřina Hoření na svá středoškolská studia. „Poté jsem měla roční pauzu. Pracovala jsem na DPP (dohoda o provedení práce) v účetní firmě, 4x týdně jsem chodila na němčinu na jazykovou školu a připravovala jsem se na přijímací zkoušky na svou první vyšší odbornou školu. Absolvovala jsem běžné přijímací zkoušky a byla přijata v prvním kole. Po praxi ve Studiu Oáza (kulturní centrum pro mentálně postižené) na první VOŠ jsem si uvědomila, že chci pomáhat postiženým lidem ve volnočasových aktivitách. Z tohoto důvodu jsem se nakonec rozhodla studovat ještě sociálně pedagogickou VOŠ, abych jim mohla lépe pomoci, měla přitom vzdělání přímo v oboru a mohla tak pracovat jako asistent. To byl důvod, proč jsem se přihlásila na obor sociální pedagogika. Přijímací zkoušky jsem dělala hned po absolventských zkouškách. Bylo to pro mne velmi náročné období. Po absolventských zkouškách jsem na obou VOŠ získala titul „diplomovaný specialista". Tyto tituly většinou nepoužívám, ale dosáhla jsem něčeho, co jsme si v rodině nikdo neuměli vůbec ani ve snu představit: Kateřina Hoření, DiS. et DiS.," popisuje Kateřina svou úspěšnou studijní dráhu, kterou boří řadu předsudků o potenciálu a schopnostech lidí s Downovým syndromem.


Jaký je Váš názor na inkluzi tedy začlenění osob se znevýhodněním do většinové společnosti?

Mám pocit, že osoby s jakýmkoli postižením (tělesné, mentální či kombinované) či s jiným znevýhodněním, by neměly žít stranou od společnosti, do které patří stejně jako kdokoli jiný. Tyto osoby by se měly setkávat s ostatními lidmi nejen ve veřejném prostoru a při volnočasových aktivitách, ale také ve školách a v zaměstnání. Začlenění těchto osob do většinové společnosti vede k jinému postoji zdravých lidí vůči nim. Ze své vlastní zkušenosti vím, že začlenění do běžného kolektivu může znevýhodněného jedince výrazně motivovat k lepším výkonům a větší samostatnosti. Okolí si naopak uvědomí, že všichni nejsme stejní a naučí se odlišnosti minimálně tolerovat, pomáhat si a snad si také vážit snahy těchto jedinců, kteří mají vše od přírody složitější.

 

Proč by se podle Vás měli žáci se znevýhodněním vzdělávat společně s ostatními dětmi v běžných školách?

Protože zdravé děti by si měly uvědomit, že ve společnosti žijí rozdílní jedinci s různými schopnostmi a možnostmi, že je to přirozené, stejně jako je přirozené si navzájem pomáhat. Společné vzdělávání děti skloubí dohromady. Děti mají potřebu a schopnost chápat jedinečnost a výjimečnost slabších i dětí se znevýhodněním a postižením. Většinou jim chtějí porozumět, komunikovat s nimi, vnímat společně s nimi jejich starosti i radosti a dokonce se s nimi i kamarádit.

Rodiče zdravých dětí si toto někdy neuvědomují a nechtějí připustit, aby jejich děti navštěvovaly jednu třídu spolu s dětmi znevýhodněnými. Většinou je to jen z neznalosti charakteru znevýhodnění a vlivem předsudků. Rodiče někdy přítomnost takového jedince chápou jako újmu pro své dítě. Nechápou, že by zrovna jejich dítě mohlo svého spolužáka vnímat jako partnera a díky němu se rozvíjet například v sociální oblasti. Často pak takoví rodiče své děti staví proti těm, kteří jsou odlišní a tím proces inkluze komplikují.

 

Co Vám osobně společné vzdělávání přineslo?

Určitě kamarády ze společnosti zdravých lidí. Pro mne osobně to ale bylo dost těžké, protože ne vždy jsem potkávala vstřícné lidi. Občasné problémy jsem měla nejen se spolužáky, ale i s některými učiteli, kteří se domnívali, že na školu kvůli svému postižení nepatřím. Většina učitelů a spolužáků mne však brala. Nejtěžší roky jsem prožila na druhém stupni základní školy, kde se sešla moje puberta s pubertou mých spolužáků a výsledkem byla opakovaná šikana. Třídní učitelka ji však spolu s vedením školy řešila a ukončila. Krásná školní léta mi tedy společné vzdělávání na školách vždy nepřineslo, ale rozhodně jsem se naučila v běžném kolektivu pohybovat, spolupracovat nebo naopak se stáhnout do sebe, abych se chránila. Získala jsem hrstku kamarádů a pár dobrých přátel, ale také školní píli a ctižádost být lepší, zvládat běžné problémy a pokračovat ve studiu.


Co podle Vás přineslo Vašim spolužákům?

Společné vzdělávání se mnou mým spolužákům určitě přineslo velkou trpělivost. Většina z nich se naučila toleranci a schopnosti chápat mou jinakost, řada z nich se snažila být mými kamarády a pomáhat mi. Na konci prvního ročníku na SŠ řekla jedna má spolužačka mámě, jak je ráda, že s nimi chodím do třídy, že ji má přítomnost ve třídě obohacuje. Při veřejném předávání maturitního vysvědčení mne spolužáci z celého ročníku odměnili dlouhotrvajícím potleskem. Dojalo to mne i moji rodinu a uvědomila jsem si, že zřejmě chápou, jak to pro mne bylo obtížné a že oceňují, co jsem všechno zvládla. A to si myslím, že je můj přínos pro ně.

 

Jak se k Vám chovali Vaši spolužáci?

V mateřské škole mne děti braly a přijímaly naprosto bez problémů. Na prvním stupni na ZŠ Poláčkova se ke mně děti chovaly docela normálně. Na druhém stupni na ZŠ Ohradní mne většina spolužáků ze třídy znala, neboť jsme sem přestoupili společně jako celá třída. Ti noví mne však neznali a právě od nich jsem bohužel zažila dvakrát těsně po sobě šikanu.

Na střední škole byla ve vztahu ke mně naše třída rozdělena na dvě poloviny. První půlka třídy se se mnou kamarádila, povídali si se mnou, občas mi s něčím pomohli, druhá půlka třídy mne spíš přehlížela. Na obou vyšších odborných školách se ke mně spolužáci chovali docela příjemně, možná to bylo i tím, že o mém postižení někteří nevěděli.


Jaký byl přístup učitelů, asistenta pedagoga a ředitele školy?

V mateřské škole se mi velmi věnovala paní ředitelka i paní učitelka ve třídě. Byly obě velmi milé a laskavé, ráda na ně vzpomínám. Dvakrát jsem byla později ve „své" školce i na praxi a moc mne toho naučily.

Na prvním stupni ZŠ jsem měla problémy se soustředěním a velkou unavitelností. Paní učitelky na mne byly docela hodné a hodně mi pomáhaly, ale musela jsem zvládnout stejný rozsah učiva jako ostatní, a tak musely být náročné a důsledné. Nejvíc mi v té době pomohly maminka a babička, které se se mnou denně učily.

Na druhém stupni jsem měla úžasnou třídní, byla na nás hodně náročná, ale byla spravedlivá a hodně naučila. Se vším jsem se na ni mohla obrátit a vždy mi pomohla.

Na střední škole byl přístup profesorů k mojí osobě spravedlivý, v rámci individuálního učebního plánu si zpočátku ověřovali, zda látce rozumím. Zkoušení probíhalo nejprve písemně, poté kombinovaně, a až ve čtvrtém ročníku pouze ústně. Na písemky, i ty maturitní, mi dali o trochu delší časový limit; kvůli unavitelnosti jsem zkrátka pomalejší. Během studia této školy jsem se naučila sama se učit téměř na všechny předměty a nepotřebovala jsem už k tomu tolik pomoc maminky a babičky. Ta mi pak pomáhala už jen s němčinou a také mne z naučené látky všech předmětů zkoušela.

Na obou VOŠ jsem už neměla individuální vzdělávací plán a ani jsem ho nepotřebovala. Na první VOŠ profesoři ke mně přistupovali stejně jako k ostatním studentům. Na druhé VOŠ jsem v druháku měla problém s jedním profesorem, který jsme ale nakonec vyřešili. Profesoři se ke mně i tady chovali úplně normálně a nevyčnívala jsem z řady ostatních studentů. Když byla příležitost, tak jsem vždy chtěla dokázat, co umím a to jsem v tom daném předmětu vždy také předvedla.

Všechny své školy od základní až po druhou vyšší odbornou jsem absolvovala bez pomoci asistenta pedagoga. Domnívám se, že ne každý ho díky svým schopnostem potřebuje a že jeho přítomnost může být i kontraproduktivní - může bránit získání větší samostatnosti, sebevědomí a vlastní aktivitě integrovaného žáka nebo studenta. Kdyby mi ho škola přidělila, zřejmě bych se nedostala tam, kde teď zrovna jsem.


Jaký byl přístup rodičů spolužáků?

V mateřské škole si nepamatuji na žádný problém. Na prvním stupni mi většina rodičů fandila a naopak vedli své děti k tomu, aby mi pomáhaly. Na druhém stupni se ale někteří rodiče mých nových spolužáků domnívali, že na škole nemám co pohledávat. Když byli jejich synové potrestáni za šikanu, tak z toho pak vinili mne. Rodiče mých spolužáků na střední škole většinou o mém postižení tolik nevěděli. Skoro na všech školách se však rodiče mých spolužáků chovali k sobě navzájem upřímně a eticky.

 

Čemu se momentálně věnujete. Jaké je Vaše zaměstnání?

Na mém případu je bohužel vidět, že společnost ještě není připravena na důsledky inkluze. Díky začlenění do běžného kolektivu a dosaženému vzdělání jsem zcela nezávislá, schopná samostatně pracovat a za určitých podmínek vykonávat kvalifikovanou práci. Na to však nejsou připraveni zaměstnavatelé a už vůbec ne sociální systém. Jsem sice schopna zvládat to, co zdravý člověk, ale mnohem víc mne to unavuje a vyčerpává. Downův syndrom v mém případě znamená, že mne vše stojí mnohem větší úsilí a mám své hranice. Pro náš sociální systém jsem však kvůli tomu, co jsem dokázala, „zcela zdravá", a proto nemám nárok ani na částečný invalidní důchod. Pro řadu zaměstnavatelů jsem však naopak zase „ta postižená" a mám obvykle nemalé obtíže najít si kvalitní a odpovídající práci.

Nacházíme se v době, kdy příspěvky pobírají i lidé, kteří se všemožně práci vyhýbají a naopak mnozí, co by pracovat chtěli, ale mají svá omezení, na ně nárok nemají. Sociální systém by se měl připravit na to, že inkluze pomůže některým znevýhodněním překročit své pomyslné hranice a získat větší samostatnost. Stanou se z nich tak najednou „méně postižení". Dnes vstupují do pracovního procesu první dospělí, kteří prošli různou formou inkluze, jsou schopnější a přicházejí o důchody nebo jejich rodiče o příspěvky, ale zároveň jim současný trh práce neumožní se rozumně uplatit a vydělat si na živobytí. Na školskou inkluzi prostě musí navazovat také možnosti pracovního uplatnění a úprava systému sociálních příspěvků a důchodů.

A co se týče mých pracovních zkušeností? Po maturitě jsem pracovala na zkrácený úvazek na dohodu o provedení práce několik měsíců v účetní firmě, kde jsem vykonávala především pomocné práce. Hlavním cílem bylo, abych získala zkušenost s prací v kanceláři a dobré pracovní návyky.

Za studií jsem jako dobrovolnice tři měsíce pracovala jako asistentka pedagoga ve Speciální mateřské škole Štíbrova na Praze 8. Také pracuji na dohodu jako asistentka v komunikační skupince v terapii „Rozvoj komunikačních schopností a dovedností" pro Společnost rodičů a přátel dětí s DS.

Po absolvování druhé vyšší odborné školy jsem v Praze oslovila asi sto potenciálních zaměstnavatelů, hlavně speciální a běžné mateřské školy, základní a střední školy se zájmem o pozici asistenta pedagoga. Odpovědělo mi patnáct subjektů a u poloviny z nich jsem byla na pohovoru. Některé nabízené pozice by pro mne byly náročné, jinde se zalekli mého postižení. Při pohovoru jsem samozřejmě považovala za správné zmínit, že mám Downův syndrom, typ mozaika. Často jsme již téměř domlouvali podmínky nástupu, ale pak po mém sdělení najednou nebyl už zájem. Pro řadu zaměstnavatelů je zaměstnanec s postižením velká neznámá, které se raději vyhnou, a to bez ohledu na jeho skutečné schopnosti a dovednosti. O to více si cením těch, kteří mi dali šanci. Nakonec jsem ji dostala a na plný úvazek s pracovní smlouvou na dobu určitou jsem na celý školní rok nastoupila na Střední škole Aloyse Klara na Praze 4. Pracovala jsem zde jako asistentka pedagoga v učňovském oboru keramika u šestadvacetiletého vozíčkáře s tělesným postižením, který v dětství prodělal DMO (dětskou mozkovou obrnu). Po ukončení tohoto pracovního poměru jsem nastoupila na částečný úvazek do Speciální ZŠ Ružinovská na Praze 4 k sedmiletému žákovi s ADHD a Kabuki syndromem. Kvůli školní nezralosti však tento žák docházku ukončil, a proto jsem byla ještě ve zkušební lhůtě opět nezaměstnaná.

Neměla jsem ještě odpracovaných požadovaných dvanáct měsíců, a tak jsem neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti. Čekala mne opět další vlna mailů a pohovorů. Od února 2017 do konce srpna jsem pracovala v Mateřské škole Větrníček jako asistentka pro děti s odlišným mateřským jazykem a ADHD. Momentálně jsem opět vedena na pracovním úřadu a podstupuji opět další vlnu mailů a pohovorů.

Již sedmým rokem také pravidelně pomáhám ve Studiu Oáza, které organizuje volnočasové aktivity pro mentálně postižené. Pracuji zde jako dobrovolná asistentka v hudebně pohybovém kroužku. Baví mne to a právě díky této práci jsem vlastně šla studovat i svou druhou vyšší odbornou školu. Uvědomila jsem si, že díky své jinakosti lidem se znevýhodněním lépe rozumím. Já sama jsem měla štěstí a dostala jsem se daleko a chtěla bych to nyní vracet tím, že sama budu ostatním lidem se znevýhodněním pomáhat.


Další Příklady dobré praxe

Rozcestník Společné vzdělávání na stránkách MŠMT 

 

 

1996-2016, 20 let DownSyndrom CZ 1996-2016, 20 let DownSyndrom CZ