obr4share

Inkluze

30. Červen 2017

Blog NÚV pro vzdělávání
123456

Inkluze

Down Syndrom

Příklady dobré praxe MŠMT: Věra Čadilová - speciální pedagožka a ředitelka SPC NAUTIS

Inkluze má smysl ve vzájemném obohacování

„Dlouhodobě pracuji s dětmi s poruchou autistického spektra (PAS). U začlenění do školního prostředí u nich hraje roli řada faktorů - míra autistické symptomatiky, další přidružené poruchy a onemocnění, někdy i přidružený mentální handicap," říká Věra Čadilová, speciální pedagožka a ředitelka SPC NAUTIS. Toto speciálně pedagogické centrum je součástí Národního ústavu pro autismus, který podporuje lidi s poruchou autistického spektra a jejich rodiny. Jeho záběr je velmi široký - od diagnostiky, rané intervence, odborného poradenství a speciálně pedagogických služeb, přes služby terapeutické, sociální rehabilitaci, osobní asistenci, odlehčovací služby, provoz domova se zvláštním režimem a podporu chráněného bydlení, po pořádání letních pobytů a podporu nejrůznějších zájmové aktivity.


„Většina dětí s PAS ze začlenění profituje, avšak téměř u všech z nich je nezbytná jistá míra speciálně pedagogické podpory. Některé děti s PAS unesou začlenění jen částečně, některé z nich potřebují specifický přístup a metody práce, které nelze v rámci inkluze zajistit", říká Věra Čadilová, speciální pedagožka s dlouholetou praxí, v rámci níž pracovala s již více než třemi sty dětmi s PAS.

 

„Inkluze má zcela jistě smysl ve vzájemném obohacování. Dítě s PAS se učí fungovat v běžném prostředí a přirozeně si osvojuje sociální dovednosti. Jeho spolužáci se pak učí toleranci a pomoci," vysvětluje paní Čadilová svůj postoj na společné vzdělávání.

„Pro většinu dětí s PAS je bezesporu společné vzdělávání důležité, v řadě případů jde o velmi inteligentní žáky, kteří musí dostat šanci získat přiměřené vzdělání. Většina z nich to ale bez potřebné podpory nezvládne, anebo zvládne jen s velikými problémy a na školu pak moc pozitivně nevzpomínají," upřesňuje Věra Čadilová.

 

Co společné vzdělávání přináší dětem se znevýhodněním a co jejich spolužákům?

Vzájemné obohacování, osvojování si dovedností v běžných podmínkách, pomoc a toleranci. Spolužákům také přirozené vnímání jinakosti. Pokud dnes přijdu na střední školy, řada žáků už má s inkluzí zkušenosti. Někteří však bohužel negativní, protože není vždy  snadné vzdělávat se společně s žákem s PAS.


Jaké jsou Vaše dosavadní zkušenosti s inkluzí žáků s PAS a jak dlouho se jí věnujete?

V roce 2002 jsem začala pracovat ve speciálně pedagogickém centru. Již tehdy jsem měla za klienty žáky s PAS, kteří byli integrovaní v běžných školách. Vzhledem k tomu, že těchto dětí bylo v té době málo, zdá se mi, že vše bylo jednodušší. Většina mých klientů zvládá společné vzdělávání se stanovenou podporou dobře. Vhodně nastavená podpora, učitelé, kteří o problematice něco vědí a dobří asistenti pedagoga jsou základem úspěšného společného vzdělávání. A musím říci, že za 15 let jsem jich poznala celou řadu. Na druhou stranu se stále setkávám i mezi pedagogy s názory, zda takové děti do běžných škol vůbec patří.


Jak to funguje v současné době v praxi?

S ohledem na výše uvedené funguje inkluze v praxi různě. Současná legislativa zcela jistě umožňuje poskytovat těmto žákům vyšší míru podpory. Očekávala jsem však, že bude celá podpora více standardizovaná. Aktuálně jsou doporučení stanovována více subjektivně a nezaručují, že žákovi se stejnými potřebami na jednom konci republiky se dostane stejné podpory na druhém konci. A co mě v poslední době hodně znepokojuje je administrativní náročnost, kterou pro doporučení ke vzdělávání přinesla nová legislativa. Trochu se bojím, abychom přes všechny ty papíry ještě měli čas na naše klienty a na práci ve školách.


Jak žáka s PAS přijímají jeho spolužáci?

To je velmi různé a hodně záleží na jeho chování. K jeho pozitivnímu přijetí je zcela jistě nezbytná práce se třídou, vysvětlování problému, ale i průběžné řešení různých situací, ke kterým může docházet. Zametání problémů pod koberec, nebo vedení žáků k tomu, že si musí nechat od žáka se znevýhodněním vše líbit, není cesta k jeho pozitivnímu přijetí. Je známo, že k úspěšnému začlenění žáka s PAS do kolektivu,  je podstatně důležitější práce s kolektivem než se znevýhodněným žákem.


Jaký je přístup rodičů spolužáků?

Rovněž s rodiči spolužáků je třeba pracovat a předem je seznámit se skutečností, že do třídy bude chodit žák s PAS. Pokud rodiče mají dostatek informací, dokáží často překonat i problémy, které se týkají jejich dětí. Neinformovanost a průběžné neřešení problémů, rodiče spolužáků obvykle radikalizuje. Také nepříznivé názory pedagogů na inkluzivní vzdělávání často snižují vstřícnost rodičů k inkluzi.


Je třeba děti s PAS na společné vzdělávání nějak předem připravovat?

Zcela určitě. Pokud je dítě včas diagnostikované, pracuje se s ním již v rámci rané péče, a je dostatečně podpořeno už v předškolním zařízení, projeví se to zcela určitě i v jeho schopnosti začlenění do základní školy a do dalšího vzdělávání.


V čem Vás osobně zkušenost se společným vzděláváním obohatila, nebo naopak o co vás připravila?

Za dobu, kterou se této práci věnuju, jsem poznala osudy řady rodin s dětmi s PAS. Nikdo z nich si výchovu dítěte s autismem nevybral. Život s dětmi s autismem není jednoduchý, a tak se často sama sebe ptám, kde tito rodiče stále berou sílu. Jsou skutečně obdivuhodní. Čili setkávání s nimi je pro mě obrovské obohacení. Dalším, stejně velkým obohacováním je setkávání s dětmi a s lidmi s PAS. Myslím, že snad za ta léta jim už trochu rozumím a dokážu si setkání a práci s nimi užít.

A o co mě připravila? Nemohu říci, že by mě úplně o něco připravila. Vybrala jsem si ji sama a dělám ji ráda. Je to však práce, kterou nelze zavřít do šuplíku, člověk si ji nosí stále v hlavě. Stále přemýšlím, co by konkrétnímu klientovi pomohlo, nebo jak řešit situaci, kvůli které mi někdo zavolal z nějaké školy a podobně.

 

Tři příklady dobré praxe paní ředitelky Věry Čadilové:

1.      PAVLA

Pavle byl ve třech letech diagnostikován vysoce funkční dětský autismus a začala docházet do běžné mateřské školy, kam byla integrována s přítomností asistenta pedagoga. Podařilo se zajistit aktivní pedagogický tým, který uplatňoval metodiku strukturovaného učení. Dívka denně trávila třicet minut v individuální místnosti, kde byly rozvíjeny její dovednosti v jednotlivých oblastech rozvoje. Počáteční adaptační problémy byly časem překonány díky jasným vizualizovaným informacím. Pavla do mateřské školy docházela ráda, měla tam své kamarády. V posledním roce docházky (Pavla měla odklad školní docházky), probíhaly konzultace s budoucí základní školou, kam měla žákyně přejít. Učitelka, která měla Pavlu v první třídě vyučovat, byla proškolená v metodice strukturovaného učení ještě před nástupem Pavly do první třídy.

Aby se Pavla lépe adaptovala, docházela před koncem školního roku v nepravidelných intervalech do školy. Společně s matkou seděla ve třídě v lavici a sledovala výuku. Byla to stejná místnost, kam Pavla po prázdninách začala chodit do první třídy. Přechod do první třídy tak nebyl pro Pavlu náročný, i když některé problémy přeci jen vyvstaly. Díky asistentovi pedagoga se podařilo prvotní problémy zvládnout. Pavla měla hned od počátku připravený denní režim, seděla v zadní lavici společně s asistentkou, lavice byla mírně odsunuta do zadní části třídy. Kdykoliv tedy Pavla mohla, aniž by rušila zbytek třídy, relaxovat na koberci, stavět stavebnice, puzzle a podobně. V současné době Pavla dochází do čtvrtého ročníku ZŠ.

 

2.      TEREZA

Tereza byla od raného dětství trochu zvláštní dítě. Neměla kamarádky, nerada se účastnila společných aktivit, přesto byla velmi inteligentní, například se brzy naučila číst a vůbec zvládala řadu dovedností spojených se školou dříve, než její vrstevníci. Po nástupu do školy bylo zřejmé, že bude mít při vzdělávání řadu problémů jako pro ni pomalé pracovní tempo, problémy se zvládáním změn, nebo dyspraxie jemné i hrubé motoriky. Na konci první třídy poslala škola rodiče s Terezkou na vyšetření do pedagogicko-psychologické poradny, kde byla diagnostikována lehká mozková dysfunkce a specifické poruchy učení. Od druhé třídy byla Terezka integrovaná jako dítě se specifickými poruchami učení. Některé problémy se v následujících letech školní docházky podařilo, díky integraci, odstranit, avšak některé z nich nadále přetrvávaly a ještě se prohlubovaly. Terezka například selhávala v nepředvídatelných situacích, nepožádala o pomoc učitele v případě potřeby, špatně komunikovala s vrstevníky a vyhýbala se společným aktivitám. V páté třídě požádala škola o diferenciální diagnostiku poruchy autistického spektra odborné pracoviště.

U Terezy byl diagnostikován Aspergerův syndrom, středně těžká symptomatika, dle sociálního chování typ pasivní. Bylo rovněž zjištěno mimořádné nadání v oblasti matematiky. Tereza byla individuálně integrovaná, první rok bez přítomnosti asistenta pedagoga ve třídě. Vzhledem k tomu, že řada problémů přetrvávala a integrace neplnila zcela svůj úkol, byl třídě přidělen asistent pedagoga. S přidělením asistenta pedagoga se situace výrazně zlepšila a Tereza získala potřebnou podporu při vzdělávání, která kompenzuje deficity vyplývající z její diagnózy.

 

3.      FILIP

S Filipem jsem se seznámila, když mu bylo šest a měl čerstvě stanovenou diagnózu Aspergerův syndrom. Pamatuji si zcela přesně, jak krásně kreslil dinosaury, o kterých v té době věděl úplně všechno. Pamatuji se také, jak zbil chlapečka ve školní družině za to, že ho po hodinové přednášce o dinosaurech odmítal dále poslouchat a chtěl si jít hrát. To už je ale vzpomínka ze základní školy, kam nastoupil po odkladu školní docházky jako tehdy integrovaný žák s přítomností asistenta pedagoga a s individuálním vzdělávacím plánem. Filip měl kromě Aspergerova syndromu také diagnostikovanou poruchu aktivity a pozornosti. Proto trpěl motorickým neklidem, impulzivitou, měl potíže s pozorností, zejména u činností, které ho moc nebavily. Aspergerův syndrom způsoboval potíže se sociálním chováním, moc nerozlišoval, jak a s kým může mluvit, jak se má ke komu chovat a chyběl mu sociální takt. Paní učitelce i paní asistentce říkal věci, které nechtěly ani jedna slyšet. Někdy to s ním skutečně nebylo ve třídě k vydržení. Jednou mu paní učitelka dokonce řekla, že zlobí tak, že ho snad bude muset zastřelit, což vzal, jako správný „Asperger" doslova a rozplakal se. Někdy Filipa rozčílili zcela nepředvídatelně i jeho spolužáci, protože buď nerozuměl jejich chování, nebo si ho špatně vyhodnotil. Někdy je i fyzicky napadal.

Paní učitelka to vše nesla velmi těžce, a když došlo k nějakému incidentu, často povolávala matku, aby si pro Filipa přišla, Filip byl postupně vyloučen i ze školní družiny. Protože matka Filipa pracovala, bylo pro ni velmi obtížné, si ho vždy na žádost paní učitelky vyzvednout.

Nakonec se rodina rozhodla pro změnu školy. Filip po celou dobu vzdělávání na I. stupni chodil do specializované třídy pro žáky s Aspergerovým syndromem, kde výuku zvládal velmi dobře. Postupně začal na některé předměty docházet s podporou asistenta pedagoga do běžné třídy, kam pak chodil na plnou docházku při absolvování druhého stupně základní školy.  S přibývajícím věkem se Filip zklidňoval, osvojoval si přiměřené sociální a komunikační chování. Postupně už na základní škole byla snižována i podpora asistenta pedagoga ve výuce.

V průběhu plnění povinné školní docházky se Filip začal velmi intenzivně zajímat o počítačovou grafiku a rodiče mu pořídili vybavení, aby se jí mohl věnovat. Docházel také na výtvarný kroužek, učil se intenzivně kreslit. Po ukončení povinné školní docházky se chtěl věnovat počítačové grafice a tomu také podřídil veškerou přípravu. Na střední školu byl přijat, poté co udělal talentové zkoušky mezi nejlepšími. Studium na střední škole absolvoval již bez jakékoliv podpory. Vyučující byli seznámeni s jeho diagnózou a byli požádáni o toleranci k některým odlišnostem v chování (již nikterak nápadným, protože Filip si v průběhu let osvojil velmi příjemné a zdvořilé vystupování), k pomalejšímu tempu práce a potřebě občas něco individuálně dovysvětlit.

V současné době se Filip chystá k maturitě a já nepochybuji, že ji bez problémů zvládne. Již v době studia na střední škole se účastnil letních škol na jedné vysoké škole v zahraničí, kde také dostal nabídku jít tam po maturitě studovat a kam se už moc těší. Rodiče plánují pedagogům s Filipovým svolením diagnózu oznámit a požádat školu o podporu a toleranci. Jsem přesvědčená, že Filip studium na vysoké škole zvládne.

 

Další Příklady dobré praxe

Rozcestník Společné vzdělávání na stránkách MŠMT 

 

 

1996-2016, 20 let DownSyndrom CZ 1996-2016, 20 let DownSyndrom CZ