obr4share

Inkluze

12345

Inkluze

Down Syndrom

Asistent pedagoga není osobní asistent

Rozhovor s Mgr. Ivetou Hronkovou, asistentkou pedagoga ze Základní školy Benešov, Dukelská 1818.


Iveta Hronková pracuje jako asistentka pedagoga již pět let, a to ve třídě u Katky, sedmnáctileté dívky s Downovým syndromem. Iveta vystudovala speciální pedagogiku na pedagogické fakultě a pracovala jako učitelka na základní škole. Po mateřské dovolené přijala nabídku stát se asistentkou v Katčině třídě. Katka v té době přecházela z prvního stupně na stupeň druhý a pro všechny zúčastněné šlo o novou zkušenost, která umožnila, že je dnes Katka žákyní devátého ročníku a připravuje se na studia na praktické škole.

S Ivetou jsme si povídaly o práci asistenta pedagoga, co taková práce obnáší, jaká jsou pozitiva i úskalí a komu ve skutečnosti asistent pedagoga pomáhá.

 

Jaká byla Vaše motivace k práci asistentky pedagoga?

Bylo to hodně osobní, protože jsem věděla, že po mateřské dovolené se nechci vrátit jako pedagožka na základní školu. V té době jsem pracovala s dětmi s postižením v o.s. Pramen, kde jsem se dozvěděla, že Káťa nebude mít od září asistentku. Káťu i její rodinu jsem znala a chtěla jsem zkusit novou příležitost, která se mi naskytla.

 

Co to vlastně pro Vás znamenalo - změna Vaší role z pedagožky na asistentku pedagoga?

Myslím, že to hlavně znamenalo obohacení, převážně tedy z pohledu učitele. Poznala jsem tak druhou stranu. Kdybych se ke své profesi vrátila, věděla bych, jak s asistenty pedagoga pracovat. Myslím, že je to důležité.

 

Asistenti pedagoga asi stále narážejí na určitou nedůvěru u pedagogů. Bylo to tak i u Vás?

Mám asi jiné postavení než ostatní asistenti na jiných školách. Jsem vysokoškolák se speciální pedagogikou. Učitelé mě vnímají tak, že problematice rozumím; říkají si „Je na stejné úrovni jako my a můžeme s ní konzultovat." Zpočátku byli kolegové nedůvěřiví, protože na asistenta na druhém stupni nebyli zvyklí. Šlo u nich o pocit, že jim ve třídě sedí kontrola, ale celkem rychle jsme to všichni překonali. Vysvětlila jsem jim, že učitele nehodnotím a nesleduji jejich práci. Ani na to nemám čas! Jsem tam kvůli Kátě a je pro mě důležité, aby se ona i učitel cítili dobře. Myslím, že díky mému vzdělání si mohu občas nastavovat spolupráci s učiteli. To je má velká výhoda a považuju to za přepych.

 

Přepych?

No, mělo by to být normální (smích). Jenže učitelé se o asistentech pedagoga neučili a mám dojem, že ani nemají možnost se o této problematice něco dozvědět. Navíc jsem vnímána jako osobní asistent pro Káťu a ne jako asistent učitele, kterému mám pomáhat. Jde o zásadní rozdíl, kterému ne každý rozumí. Učitelé by měli vědět, že asistenta pedagoga mají využít pro sebe, pro své ulehčení, a ne aby jej vnímali jako přítěž. Měli by si uvědomit, že je tam pro ně.

 

Jak by spolupráce asistent a pedagog měla fungovat?

Chtěla bych, aby asistent a pedagog fungovali jako dva učitelé v jedné třídě, a to bez ohledu na to, jaké má asistent vzdělání. Má představa je, že asistent pracuje aktivně celých 45 minut, a to tak, že ho učitel využívá pro sebe, protože má ve třídě dítě se znevýhodněním. Měli by se ve výuce střídat. Mám zkušenost s paní učitelkou, bývalou Kátinou třídní, kdy spolupráce probíhala báječně. Ve výuce jsme se střídaly, já jsem kontrolovala zadané úkoly a paní učitelka měla čas, věnovat se Kátě. Dokonce se i stalo, že jsem za celou hodinu s Katkou nepracovala. Prostor k práci jsme dostaly obě. Třídní učitelka pro Káťu a já pro ostatní děti.

 

Proč myslíte, že učitelé asistenty tak nevyužívají?

Možná je jim to hloupé, že mě úkolují. Někteří učitelé se mi pokaždé omlouvají, když mě využijí pro celou třídu... Ale pro mě je to příjemné, než celou hodinu jen dohlížet, zda si Káťa zapsala vše potřebné...

 

Jak vypadá Vaše práce? Jak byste ji popsala?

Připravuji výukové materiály pro Káťu. Udělala jsem pro ni speciální písanku, která má více stránek na procvičování. Samozřejmě se domlouvám s vyučujícími, co po ní budou chtít. V hodině pak má práce probíhá tak, že spolu připravujeme materiály nebo projekty, které prezentuje před celou třídou. Tak je to například v dějepise. Paní učitelka zadá téma, které budou probírat. My připravíme prezentaci - vyhledáváme obrázky, stříháme je, lepíme a popisujeme. Projekt pak Káťa celé třídě představí. V chemii zase dohlížím na pokusy, které má Káťa zadané. Psala jsem také tzv. deníčky z jednotlivých hodin. Popisovala jsem, co Káťa v hodině dělala, co procvičovala, k čemu jsme se ve výuce dostali, co jí šlo nebo co jí naopak dělalo problémy. Deníčky pak pomáhaly rodičům, kdy si s Káťou mohli odpoledne sednout, projít si zápis a popovídat si, jaký měla den.

 

Jak spolužáci vnímají asistenta pedagoga?

Vnímají mě jako element, který v jejich třídě sedí, se kterým si ale během přestávky docela dobře popovídají. V hodině vlastně sedím na jejich straně, nejsem tam proti nim, ale s nimi. Nemají ze mě žádné obavy. Je to zvláštní pozice a není jednoduché ji správně uchopit. Občas se snažím hájit učitele, vysvětlit jeho postoj, proč něco udělal. Na druhou stranu se snažím být s nimi kamarád, ale musí být člověk opatrný.

 

Má Vaše práce s Káťou na ně vliv, např. vědí, jak co Kátě vysvětlit nebo jak s ní komunikovat?

Kdyby dostali větší prostor, tak by mě asi dokázali zastoupit. Umí pomoci Kátě i sobě navzájem. Sice se navenek tváří drsně, ale myslím, že je přítomnost Káti ovlivňuje. Nejsou sice nějací extra kamarádi, ale navzájem se respektují.

 

Co podle Vás běžná ZŠ Kátě dává?

Za našich společných pět let pozoruji, že se posunula hlavně v sociální oblasti. Káťa se účastní všech možných sportovních akcí napříč ročníky. Všichni žáci ji tak znají, což je pro ni i ostatní děti fajn. Je to podle mě základ, co ji škola dala a může ještě dát.

 

Alžběta Kolumpeková, Inkluze.cz

Původní článek

 

 

1996-2016, 20 let DownSyndrom CZ 1996-2016, 20 let DownSyndrom CZ