obr4share

Aktuality

Předchozí1...3456789...17Další

Aktuality

Down Syndrom

Příklady dobré praxe MŠMT: Kateřina Polišenská - matka syna s DS

Možnost navštěvovat spádovou školu a budovat si společenské zázemí na celý život je pro mého syna zásadní

 

Kateřina Polišenská, matka tří dětí ve věku od 8 do 16 let, s nimiž žije v třítisícovém městečku ve Zlínském kraji, je důkazem toho, že odhodlaný rodič dokáže vzdor okolnostem téměř cokoliv. Díky jejímu nasazení, ochotě se vzdělávat i spolupracovat, se její jedenáctiletý syn Martin, který má Downův syndrom, mohl zařadit do spádového školního kolektivu, kde se mu daří, je v něm spokojený a jeho přítomnost je přínosem pro spolužáky i školu, kterou navštěvuje.


„Když se Martínek narodil, chvíli nám trvalo přijmout skutečnost, že všechno nebude tak, jak jsme si představovali, ale bylo pro nás přirozené, že ho budeme vychovávat stejně jako ostatní děti," říká jeho matka Kateřina Polišenská. „Navštěvovali jsme s ním kamarády, chodili na plavání, já jsem s ním od jeho dvou let pracovala v místním mateřském centru, kde jsem vedla kroužky, cvičení pro maminky s dětmi i večerní kurzy," vypráví. Od tří let jsem s Martinem začala doma cíleně pracovat, abych podpořila jeho celkový rozvoj, učili jsme se například soustavné práci u stolu. Brzy však začalo být zřejmé, že potřebuje mezi vrstevníky, a tak jsme se pustili do hledání mateřské školy, což by nebyl jednoduchý úkol ani v případě, kdyby byl Martínek úplně zdravý - je totiž silný ročník 2005," popisuje Polišenská zkušenost, jakou s ohledem na kapacitu předškolních zařízení na vlastní kůži zažilo mnoho rodičů.

 

„Po značných peripetiích jsme našli malinkou školku, kde měli místo a paní ředitelka nás ráda přijala, ale řekla nám, že si musíme najít asistentku, protože z města k nám za minimální finanční ohodnocení nebude nikdo jezdit. Pátrali jsme proto v našich řadách a kamarádka - profesí švadlenka - byla ochotná to zkusit. V té době ještě pro asistentský post ve školce nebylo nutné mít maturitu. Měsíc před prázdninami jsme fungovali ve zkušebním provozu, platili jsme ji a já ji naučila, co pro začátek potřebovala znát. Už předtím jsem si nastudovala metody výuky matematiky a češtiny a ona byla ochotná nechat se vést. O prázdninách si udělala kurz na asistentku pedagoga a ve školce záhy pochopili, že mít pomocného pracovníka, placeného z externích zdrojů, je nesmírně výhodné," říká Polišenská k finančnímu aspektu zajištění podpůrných opatření, jejichž financování po novele školského zákona platné od září 2016 garantuje stát. „Martínek tedy nastoupil do školky jako ostatní děti a plnohodnotně se zapojil," uzavírá příběh Martinova předškolního vzdělávání jeho maminka.


Složitá a místy velmi psychicky náročná cesta je však čekala i při hledání základní školy. „Často jsem se musela po některých jednáních ve škole vyplakat. Všichni se tvářili, jak nám fandí, ale ve skutečnosti od nás dávali ruce pryč. Průlom se nakonec podařil v Martinově spádové základní škole. Jedna paní učitelka se rozhodla, že to s Martinem zkusí, pokud škola přijme její dceru jako asistentku. Spojila jsem se s ní a pozvala ji s námi na tábor pro děti s Downovým syndromem, kde jsme měli příležitost se poznat a uvést ji do způsobů práce s těmito dětmi. Díky tomu mohl Martin od 1. září nastoupit do prostředí běžné základní školy a věděl, kdo mu tam bude pomáhat, což bylo skvělé." dodává paní Polišenská.

 

„Dnes to vypadá tak, že Martínek první hodinu až dvě, kdy má nejvíc energie a síly, pracuje v nerušeném prostředí školního klubu, kde počítá a píše. Pak přichází za dětmi do třídy, kde zůstává do konce vyučování. V lavici sedí se spolužačkou, vedle nich sedí paní asistentka, k níž paní učitelka přesunula i pár slabších žáků, kterým intenzivně pomáhá. Hodně s tou třídou spolupracuji a vidím, že v ní jsou děti, které třídu takzvaně brzdí, což bývá jeden z obvyklých argumentů proti společnému vzdělávání, ale myslím, že samostatné práci, které se Martin věnuje se svou asistentkou, zatímco ostatní děti se věnují běžné látce, se to přičítat nedá," domnívá se Kateřina Polišenská.

 

„Matematiku se učíme s pomůckami z Oxfordu. V našem případě se ukázalo, že inkluze funguje napříč celým systémem základní školy od paní ředitelky až po paní kuchařky. Jediný opravdu velký problém, na který narážíme, je plnění předepsaných výstupů sledovaných Speciálně pedagogickým centrem - tam se ťuká na tabulky. Říkají nám, že pokud příští rok nesplníme, nebude možné pokračovat," říká Kateřina Polišenská, která se po svých zkušenostech stala členkou spolku Rodiče za inkluzi, sdružujícího rodiče, kteří věří ve smysluplnost, užitečnost a reálnost  společného vzdělávání dětí. „Máme skvělou paní učitelku. Snaží se dát všechny děti dohromady a přistupuje k nim individuálně. Postoj pedagoga je pro úspěch společného vzdělávání naprosto stěžejní," uzavírá dosavadní průběh vzdělávání svého syna Kateřina Polišenská.

 

Další Příklady dobré praxe

Rozcestník Společné vzdělávání na stránkách MŠMT

 

 

 

1996-2016, 20 let DownSyndrom CZ 1996-2016, 20 let DownSyndrom CZ